Vývoj vakcín je poslední dobou k nezastavení. Bioinženýři z MIT vyvinuli nový typ snadno přizpůsobitelné nanovakcíny, kterou lze vyrobit za pouhý týden. Kdybychom takové vakcíny měli k dispozici, tak nás už možná žádná budoucí infekce nevyvede z míry. Na laboratorních myších to funguje naprosto fantasticky, jak zjistili vědci v experimentech s ebolou, chřipkou H1N1 a populárním parazitem Toxoplasma gondii.
Nanovakcína se skládá z řetězců RNA, tedy ribonukleové kyseliny, která v živých organismech hraje roli prostředníka mezi DNA a proteiny. Řetězce ve vakcíně mohou být navrženy tak, aby odpovídaly libovolnému proteinu virů, bakterií nebo parazitů. Aby se tyto řetězce dostaly na místo určení, tedy do buněk pacienta, je nutné je pořádně zabalit. Když RNA vakcíny vstoupí do buňky, tak sehraje roli předlohy, podle které buňka vyrobí příslušný cizorodý protein. Ten pak následně vyprovokuje zásah imunitního systému proti infekci.
Co je ještě lepší, programové RNA nanovakcíny by mohly účinkovat i proti nádorům. Stačí jenom vytvořit vhodné RNA, které budou odpovídat nějakému proteinu nádoru, a imunitní systém by pak měl se vší rozhodností zaútočit na nádor.
RNA nanovakcíny jsou nesmírně přitažlivé, protože dovedou rozpoutat silnější imunitní reakce, než když jsou ve vakcíně samotné proteiny. Na vývoji těchto vakcín odborníci pracují vlastně už asi 30 let, zatím ale nepříliš úspěšně. Jeden z hlavních problémů spočívá v choulostivosti RNA a v jejím bezpečném transportu na místo určení.
V MIT to řešili zabalením řetězců RNA do nanočástic z opakovaně větvených molekul – dendrimerů. Výhoda tohoto materiálu spočívá v tom, že mu vědci mohou zajistit dočasný kladný náboj. Díky tomu mohou nanočástice důkladně obalit RNA, která nese záporný náboj. Výsledkem jejich snažení jsou kulaté nanočástice o průměru 150 nanometrů, které se svou velikostí blíží řadě různých virů.
Stanislav Mihulka
